Menu
ZUŠ J. Slavíka, Hořovice

Tradice

Zpěvácké spolky, amatérská sborová sdružení, z počátku výhradně mužská, byla na našem území tvořena a činná podle platných ustanovení a zákona; za Rakouska podle císařského patentu z 26.11. 1852, č. 253, pak zákona z 15.11. 1867, č. 134, jenž trval s příslušnými změnami (1919, 1939) až byl nahrazen zákonem č. 68/1951 sb. a prováděcí vyhláškou ministerstva vnitra č. 320/51 ze 4. 10. 1951.

Příznivé podmínky k zakládání českých zpěváckých spolků dalo uvolnění politického života po vydání Říjnového diplomu (20. 10. 1860). Vznikla Beseda brněnská (1860), pražský Hlahol (1861), plzeňský Hlahol (1862) a další zpěvácké spolky, tehdy bojovníci za myšlenku národní svobody, síly a české i českoslovanské vzájemnosti. Byla to doba idealistického nadšení i obětavosti, hromadného utvrzování manifestacemi při holdech i pohřbech, pořádáním plesů, výletů, sjezdů, koncertů, akademií, divadelních představení, výstav a dalších dobročinných podniků v duchu hesla pražského Hlaholu „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“.

Také v Hořovicích byl už v první polovině roku 1862, tedy před 160 lety, prozatímně ustanoven zpěvácký spolek, který inspirován slavnostmi na vrchu Třemšíně v roce 1861 a monumentálními, pražským Hlaholem pořádanými, Svatojánskými slavnostmi v květnu 1862, zorganizoval již 3. srpna 1862 výlet na tehdy populární blízký hrad Valdek. Na pět set účastníků vesměs v národních krojích tehdy vybralo 28 zlatých 58 krejcarů ve prospěch zraněných Černohorců. Podobný, ještě slavnější výlet, uspořádali hořovičtí také o rok později, 21. června 1863, za účasti okolních spolků a kapel, početného obecenstva, a také poslanců Českého zemského sněmu Josefa Stanislava Práchenského, Emanuela Tonnera či Antonína Otakara Zeithammera. Na ustavující schůzi 27. července 1863 byl předsedou spolku, jejž téměř od počátku zdobí jméno houslového virtuosa Josefa Slavíka (1806-1833), který v Hořovicích prožil dětství, zvolen Jan Macháček, bratr poslance Josefa Macháčka, ředitelem zpěvu učitel Josef Kulhavý, jeho náměstkem Jan Novák a tajemníkem spolku Václav Kokeš. Okázalá slavnost svěcení spolkového praporu se uskutečnila 18. července 1868 a v sedmdesátých 19. století byl Slavík jedním z nejpřednějších českých zpěváckých spolků. Jeho jméno se objevuje v programech četných slavností, akademií, koncertů, divadelních představení. Již v květnu 1868 byl spolu s dalšími 212 spolky účastníkem slavnosti položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze, zpíval na oslavách desátého výročí založení pražského Hlaholu (1871), na sjezdu Učitelských jednot (1872) či na Jungmannových slavnostech v Hudlicích v červenci 1873. V té době je členem Jednoty pěveckých spolků a později Podbrdské Zvonařovy župy. V závěru 19. století jeho činnost poněkud stagnuje, rozvíjí se však spolupráce s hořovickými ženskými spolky Libuše a Vlasta, s divadelními ochotníky i sousedními zpěváckými spolky.

V roce 1892 hořovičtí významně participovali při oslavách odhalení pamětní desky svého patrona Josefa Slavíka na obecné škole v Jincích. Protektorem dvoudenní slavnosti a donátorem artefaktu byl majitel hořovického panství a komárovských železáren Wilhelm kníže von Hanau (1836-1902), jehož komárovská knížecí kapela také slavnost doprovázela; z Hořovic se účastnili členové městského zastupitelstva, knížecí lesníci, zástupci Sokola, divadelní ochotníci, hasičský sbor i sbor vojenských vysloužilců. Spojené pěvecké sbory Příbrami a Hořovic zazpívaly kantátu a chorál Karla Bendla.

Významně spolek Slavík účinkoval při otevření nové hořovické radnice v červenci 1905, při slavíkovských oslavách v roce 1906 a od roku 1907 spolupracoval se spolkem pro pěstování hudby v Hořovicích Smetana. Jeho činnost však narušily dvě světové války. Ještě v roce 1933 se ale významně podílel na slavnostech při příležitosti převezení ostatků svého patrona do vlasti. Při této příležitosti probíhaly Slavíkovy oslavy v jeho rodných Jincích, v Hořovicích a v Praze, kde byl na Vyšehradském hřbitově pochován. Spolu s ministry, ministerskými rady, představiteli české šlechty, městskými radami, umělci a jinými činiteli byli v přípravném výboru také starosta Hořovic Josef Ptáček a majitel hořovického panství kníže Jindřich von Hanau hrabě von Schaumburg (1900-1971). V sále hořovické radnice zahráli tehdy Slavíkovy skladby studenti Pražské konzervatoře, mezi nimi Bedřiška Seidlová (1914-1995), poprvé a naposledy v Hořovicích Alexandr Plocek (1914-1982) a později v zahraničí velmi úspěšný přítel Bohuslava Martinů Petr Rybář (1913-2002).

Rok 1935 přinesl návrat na hrad Valdek a velký slavnostní koncert spolu s berounským Slavošem, komárovskou Ozvěnou a příbramským zpěváckým spolkem Lumír-Dobromila.

Svůj hudební život se spolkem SLAVÍK jako dirigenti spojili Josef Kulhavý, Karel Stanislav, hudební skladatel a právník Eugen Miroslav Rutte, hudební skladatel a pozdější dirigent Příbramské filharmonie František Forst, František Chodura, Jan Schneeweiss, Jiří Troup či Kliment Matějka.

V padesátých letech jeho činnost umlká. K obnovení činnosti v plném rozsahu, jako se to podařilo blízkému berounskému Slavoši nebo nositeli stejného jména a odkazu, pacovskému Slavíkovi, přes některé nadějné pokusy, již nedošlo.

 

Zpěvácký spolek SLAVÍK

 

Partneři